Ten‚ kdo nezná svou minulost‚ je odsouzen ji opakovat.

František Zahrádka

 František Zahrádka (*1930, Děčín)

V roce 1938 byla rodina malého Františka vyhnána z Meziměstí na Broumovsku sudetskými Němci a jako by to nestačilo, osmiletý chlapec se zcela náhle ocitl sám, bez prostředků i pomoci rodiny. Jednoho dne během mobilizace na choceňském nádraží srazilo jeho mladšího bratra auto. Matka se zhroutila a byla převezena do léčebny, otec byl služebně na Svitavsku a o tragédii se dozvěděl až později. František věděl, co musí udělat. Vtáhnul do odstavené vlakové soupravy plechovou vanu a v ní několik týdnů přespával. Ve vlaku s ním přebývala rodina, která mu dávala jídlo, pomáhali mu i skauti. Zjistil si, kam převezli jeho zraněného bratra a chodil ho navštěvovat.

V březnu 1939 si Františka k sobě vzala jeho teta. Rodina žila znovu pospolu až od roku 1942, po atentátu na Heydricha. Matka, pomocná dělnice a otec, bývalý člen Legie v Itálii pomáhali v Českých Budějovicích ruským uprchlíkům a v roce 1944 byli oba gestapem zatčeni a vězněni, matku osvobodili až na konci války. 

Hned po válce vstoupil František do 10. skautského oddílu, jenž se záhy zapojil do odbojové činnosti. Učil se radiomechanikem a spřátelil se s českými piloty, kteří bojovali proti nacismu v řadách Royal Air Force. Oddíl nějakou dobu vedl spisovatel a pozdější politický vězeň Karel Pecka. S ním František vydával protirežimní letáky a časopis Za pravdu. 

Díky oddílovým výletům znali budějovičtí skauti velmi dobře pohraniční oblasti – a hned po únoru 1948 toho František využil. Začal spolu s kamarády převádět „přes čáru“ bližní v nouzi, včetně západních letců. Pokaždé dovedl uprchlíka k hraničnímu patníku a pak se vracel zpátky, uskutečnil 4 ilegální přechody. Jednou se musel skrývat před pohraničníky a došel až do Bavorska, kde se setkal s důstojníky americké armády. Požádali ho, aby se vrátil a převedl na Západ několik lidí, což František splnil. 

S komunismem František Zahrádka nikdy nesympatizoval – vychovávali ho v úctě ke svobodě v duchu skautských zásad a rodinné tradice. Státní bezpečnost ho začala v roce 1949 sledovat. Příslušníci Obranného vojenského zpravodajství ho zatkli 3. září 1949. Po brutálním vyšetřování StB navrhl prokurátor pro Františka Zahrádku coby hlavní postavu odbojové skupiny trest smrti. Souzen byl 8. a 9. prosince 1949 a dostal vzhledem k nízkému věku „pouze“ dvacet let. Zahrádku věznili v Praze na Pankráci, v Plzni Borech, v jáchymovských uranových táborech, pracoval na pověstné věži smrti, kde se třídila uranová ruda. V roce 1956 se dostal na Příbramsko do táborů Vojna a Bytíz. V té době Františkovi zemřeli oba rodiče. Nesměl ani na pohřeb. Jako vzdorovitý vězeň si užil mnoho týdnů v "díře" pověstnou podzemní korekci.

„Když mne při výsleších bili, bral jsem to jako součást boje. Když je válka, musí se počítat s tím, že budou ztráty. Byl jsem nad tím povznesený, nějaká ta rána se dala vydržet. Horší bylo později masové týrání v lágrech, při práci i při nástupech: měli jsme hlad, stáli jsme v mrazu, v mokrých hadrech… V zimě nás honili pěšky, chodili jsme skoro dva kilometry z tábora Nikolaj na šachtu Eduard. A pak už nás dokonce vázali k sobě lanem, protože se proslýchalo, že někdo by mohl utéct.“ 

Na svobodu vyšel teprve roku 1962, pracoval pak dál v dolech jako elektrikář. Po roce 1989 vzniklo i díky jeho neúnavné snaze Muzeum třetího odboje v Příbrami. V roce 2007 ho prezident Václav Klaus odměnil řádem Tomáše Garrigue Masaryka.

 

 

František Zahrádka

materiál z Muzea 3. odboje

prohlídka Muzea 3. odboje

prohlídka Muzea 3. odboje v Příbrami

prohlídka Muzea 3 odboje v Příbrami

prohlídka Muzea 3. odboje v Příbrami

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist